Předchůdci Pošt Partner tu byli už na počátku 20. století

O historii pošt v odlehlejších částech republiky a také o tom, že Pošta Partner vlastně není tak úplně nový vynález, jsme si povídali s PhDr. Janem Galuškovu, emeritním ředitelem Poštovního muzea.

V souvislosti s Českou poštou se v dnešní době hodně mluví o zřizování franšíz. Česká pošta začala své pobočky převádět na pobočky partnerů v roce 2009. Byly už nějaké podobné pokusy v historii pošty?

Posledním a pro novodobou historii pošty nejdůležitějším krokem se stalo zřizování poštoven od 1. 7. 1900 na základě rozhodnutí vídeňského ministerstva obchodu, pod které pošta v té době spadala. Smyslem bylo zlepšit dostupnost poštovních služeb zejména v odlehlých venkovských oblastech a doplnit tak stávající síť poštovních úřadů tam, kde by zřízení klasické pošty bylo neekonomické. Obecně se dá říci, že racionalita a ekonomické uvažování hrálo již v té době zásadní roli.

Kdo tedy provozoval tehdejší frenšízy?

Poštovny byly zřizovány na základě příslušné smlouvy zejména s místními vesnickými živnostníky, kteří z povahy svého podnikání měli kontakt s veřejností, tedy hostinskými, obchodníky atp. Mít ve své provozovně zároveň poštovnu byla vysoce prestižní záležitost, která pochopitelně, vedle smluvní odměny odvozené z objemu poskytovaných služeb (procentní podíl na zisku), přinášela i další benefity pro vlastní podnikání.

Musel zájemce o provozování poštoven splňovat nějaká kritéria?

Provozovatel poštovny měl titul "poštovný", musel složit příslušné zkoušky, prokázat bezúhonnost a těšit se dobré pověsti. Podřízen byl příslušnému nadřízenému poštovnímu úřadu ve smyslu napojení na přepravní síť, účetnictví atd. Na poštovně byla zpravidla poštovní schránka, poštovny poskytovaly zejména listovní služby, prodej poštovních známek a v rámci svého obvodu zajištovaly i doručování. Je jisté, že v řadě případů si adresáti zásilky z pochopitelných důvodů vyzvedávali osobně. Některé poštovny, například v turisticky atraktivních lokalitách, fungovaly pouze sezónně.

Dají se tehdejší poštovny vnímat podobným úhlem pohledu jako dnešní snaha o otevírání Pošt Partner?

V porovnání s dneškem je třeba mít na zřeteli zcela odlišnou sociální, ekonomickou a do značné míry i demografickou situaci. V téměř každé vesnici byla hospoda, obchod, řezník, řemesla, fara s farářem, případně škola atd. Základním a jediným komunikačním médiem s okolím a světem byla pošta, resp. dopis - psaní, dopisnice atd., a to ve všech myslitelných variantách soukromého a obchodního styku i v komunikaci občana se státem. Poštovny nelze v žádném případě vnímat, samozřejmě v kontextu doby, jako něco neplnohodnotného, jako pouhou náhražku klasické pošty. Myslím, že je to podobná věc, o níž usilujeme v projektu Pošta Partner.

Jaký byl osud poštoven?

Dramatický pokles počtu poštoven krátce po skončení války je třeba přičíst mimo jiné důsledkům odsunu německého obyvatelstva. Poslední ránu poštovnám zasadila socializace vesnice, znárodňování, kolektivizace. Zkrátka, poštovny již neměl kdo provozovat. Část poštoven byla většinou z politických, ale pochopitelně i z provozních důvodů transformována na řádné poštovní úřady, část zrušena bez náhrady. Poslední poštovna byla zrušena 31. 8. 1958 ve Vyšních Lhotách na Slovensku.

Znovuzavedeny byly počátkem devadesátých let 20. století, ovšem s naprosto odlišným záměrem než tomu bylo původně, spíše jako dobrá reklama pro podnikatele a pro poštu, než plnohodnotná součást poštovní sítě. Poštovny jsou ovšem mimořádně atraktivní i pro filatelisty.

Dá se uvést poměr poštoven a „klasických“ pošt?

Uvést to můžeme nejlépe na příkladu první republiky. Lze konstatovat, že tehdy poštovny tvořily téměř jednu pětinu všech poštovních provozoven.

Jaká byla situace v ještě vzdálenější historii?

Bezprostředními předchůdci poštoven byly tzv. kontaktní místa. Ta vznikala po zavedení přespolního doručování v roce 1872 většinou ve vesnických kupeckých krámcích, hostincích, kde se přepokládala celodenní přítomnost důvěryhodné osoby - listonoš zde odevzdával a vybíral listovní zásilky pro a od adresátů v okolí, provozovatel prodával známky a obálky, na objektu byla schránka. Listonoš - doručovatel nemusel obcházet každou chalupu - provozovatel dostával přiměřenou odměnu. Funkce tedy byla podobná jako dnešní doručovací schrány, ale s obsluhou.

Doposud jsme se věnovali historii. Jaký je ale váš názor na budoucnost poštovnictví? Neztrácí už v dnešní elektronické době smysl?

Žijeme v dramatické době konce jedné epochy globalizace. Mění se některá paradigmata, na nichž byla naše společnost založena. Na začátku této epochy stála na přelomu 15. a 16. století pošta jako její nedílná součást a opora. Nové technologie přinášejí zásadní změny v mezilidské komunikaci, a to i z pohledu civilizačního, kulturního, lingvistického, sociologického atd. Písemné sdělení - psaní, dopis, mělo ještě nedávno nezastupitelnou roli, a právě pro zajištění této formy komunikace byla pošta po staletí budována. Na ní stála celá logika poštovní sítě, její hustota, přepravní vztahy. Ještě před nedávnem se o povodni v „Kotěhůlkách“ lidé mohli  dozvědět jenom a pouze prostřednictvím pošty, dnes on-line z internetu a televize. Proto fandím všem změnám, jako je transformace pošt na Poštu Partner. Je to v zájmu Pošty a její další existence. Hejtmani a starostové mohou tvrdit opak, ale neuvědomují si, že ta jejich pošta vznikla v úplně jiné době a s řadou funkcí, které dnes již vlastně neexistují.

Vážený pane doktore, děkuji vám za rozhovor.

Ivo Vysoudil